(Minulou neděli jsem měla celý den vnučku Natálku. Jen tak sedíte, díváte se na ni a není potřeba cokoli říkat. Pak se na mě můj muž podívá a říká: Tak tohle je ten smysl našeho života. Dojít až sem a cítit právě tohle. Mě napadlo, že má na mysli, že mělo smysl to se mnou ty roky vydržet :-))))
Na začátku to tak u mě bylo.
V 18-ti vypadnout z domova, vdát se, mít děti, vychovávat je, starat se o domácnost a vše zvládnout. Nejlépe být lepší, než byli rodiče. Moje představa o životě v 15-ti letech.
Mám tři sestry, tři tatínky, ale ani jeden s námi nevydržel. Bylo nás tedy 5 ženských v jednom bytě:-). Dovede si to představit ?
Vždycky mi táta chyběl. Začali jsem se stýkat až v mých 18-ti letech, ale to ten vztah už není takový.
Proto jsem byla vždy přesvědčená o tom, že já svým dětem otce udržím:-)
V červnu to bude 23 let,co jsme se vzali a jsme manželé. Co se za ty roky událo?
To by byl dlouhý román! Ale můžu prozradit, že by jste ho četli jedním dechem!
Moje představa nevydržela dlouho a já byla ta, která po krátkém soužití chtěla změnu, kariéru, budovat své vlastní já, ať to stojí, co to stojí ... .
A měla jsem dojem, že s manželem to nepůjde ... .
Možná si něčím podobným musíme projít všichni, abychom našli něco takového, co jsem našla já.
To absolutní porozumění mezi dvěma lidmi, souhra, skoro bych řekla čtení myšlenek toho druhého,
tu oporu, tu radost, být spolu, to společné mlčení ... .
Bojujete, budujete, snažíte se ... a až když přestane bojovat, najednou to přijde.
Miluji svého muže, vím a cítím, že on miluje mě. Jsem šťastná.
To je manželství - boj, kde vyhrávají všichni. Nebo by to tak mělo být.
Možná k tomu není potřeba papír, a možná právě ten papír Vás může zavazovat k tomu, změnit se a přehodnotit to své, než přejdete do jiné řeky a začínáte znovu.
A možná to není vůbec takhle jednoduché.
Jen jedenkrát v životě se mi sevřelo srdce radostí. A to, když se narodila má dcera.
Jen jedenkrát v životě se mi sevřelo srdce bolestí. A to, když jsem si uvědomila, že tu nebudeme věčně.
Jediné čeho se bojím, je smrt. Ne ta moje, ale ta mých blízkých.
23.6.1990
Přeji krásnou neděli.
Přeji krásnou neděli.
Šárko, krásná slova.
OdpovědětVymazatJarka
Šárko, moc hezky jsi to napsala, i já jsem se vdávala v roce 1990 a letošní výročí už máme za sebou, dalo to spoustu práce dojít až sem, zvlášť když jsem se chtěla rozvádět už týden po svatbě. Starší synové (22, 20) zatím rodiny neplánují, tak si užíváme třetího synka (11). Přeji krásné nedělní odpoledne,
OdpovědětVymazatMarcela
Krásné a upřímne slova Šárko!Daja
OdpovědětVymazatŠárko, děkuji za upřimnou zpověď, nechává tušit mnohé...ale takový je život! Vztah se prostě musí pěstovat, samo nepřijde nic.
OdpovědětVymazatPřeju vám oběma ještě hodně spokojených let.
Pa, Helena
Krásne slová! My v lete oslávime 14. výročie, nie je to vždy ľahké a jednoduché, ale stojí to za to. Ja viem, že nám pomáha viera v Boha, aby sme si dokázali odpúšťať, prijímať sa navzájom takí akí sme.
OdpovědětVymazatTomu, co jste napsala, moc dobře rozumím. My jsme spolu 25 let, ale syn naštěstí není "rychlík", tak vnoučata ještě asi dlouho mít nebudeme a užíváme si mladosti. Hodně štěstí a zdraví všem!
OdpovědětVymazatŠárko,
OdpovědětVymazatmoc hezky jsi těch Vašich 23 let shrnula :-)
Vím, že to nebylo vždy jednoduché , ale i to vztah posiluje !
Já to vzdala po 17 letech, už to prostě dál nešlo !
A tak teď na podruhé věřím, že už je to ono :-)