Jak už jsem zmínila v minulém příspěvku, na jarmark, kam jsme se o víkendu vydali s Evou, přišlo hodně málo lidí a tak jsem měli dost času jak na háčkovaní, tak si jen tak povídat. Ani prodejců nebylo mnoho. Většinou se snažíme od nich získat nějaké zkušenosti či inspiraci. Ale to jsme stihli za 10 minut.
A o čem jsme mluvily? Já a Eva?
Naše hobby.
Víte, kolik jste už do svého koníčku investovali? Já to raději snad ani nebudu počítat. Můžu spočítat materiál, ale nikdy se nedopočítám času. Třeba jen čtení Vašich zajímavých blogů, které mi budou vždy velkou inspirací, se dá počítat na týdny. A shlédnutí stovek video návodů - to samé. Háčkování, párání, háčkování, párání ... .
Samozřejmě, že o tom to není. Líbí se mi to, baví mě to. Chci to.
Nemám toho moc, ale na panelákový byt dost.
Doma mi říkají, že už jsem obsadila snad všechny úložné prostory:-)
Prý "tolika krámů".
Jo krámů. Já to přece všechno potřebuji.
Jenomže!
Asi všichni tušíme, že tu nebudeme věčně.
Co bude s pokladem až tu jednou nebudem?
A tak jsem přišla na to, že je čas si možná někoho vybrat a odkázat mu to. Někoho, kdo z toho bude mít radost. Někdo, kdo to využije, někdo, kdo to použije, někdo ... .
Ale kdo?
Trápí mě docela myšlenka, že až jednou odejdu, manžel či děti budou vyklízet mou pozůstalost takovým způsobem, že vše vyhodí.
Rozhodla jsem se.
Pokud odejdu dříve než mám v plánu, obdaruji Evu. Je o něco "málo" mladší a určitě něco využije.
Eva je ale strašně vybíravá:-), něco si možná nechá a pak určitě obdaruje další:-).
Pokud tu ještě nějaký ten rok vydržím, určitě mezi Vámi najdu někoho mladého, kdo bude nabírat zkušenosti, střádat si svůj vlastní poklad a komu se to snad bude hodit:-)
To jsou ale myšlenky co?
Jak to asi dopadne:-)
